osobní blog Mgr. Dana Lysáková

Povídání třetí – Chlupaté starosti

2010-07-02T20:44:00.002+02:00

Nefér myší praktiky aneb boj s okřídlenou myší

Kočičí synek se nudí, není mu věnována patřičná pozornost, jaká mu z role alfa náleží. Projde jednotlivé pokoje, flémuje, ale ani rekognoskace bytové jednotky mu náladu nezlepší. Prověří obsah na jídelním servisu, přemýšlí, zda stojí za to, aby tomu na misce půjčil svoji kitekaťárnu. Po chvíli váhání, pacinou vyhazuje kousky filé do vzduchu, párkrát ještě ryba změní místo a kocour znechuceně odchází. Ze svačiny nebude nic. Lehá si na válendu, ne, není to ono, potřebuje to prošlápnout. Párkrát zatne drápky, párkrát se otočí, ulehá. Začíná klimbat, když na parapet otevřeného okna usedne sýkorka. Tato drzost jej více než popudila, jantarové oči zúžil na štěrbiny, zahnul ušiska, přikrčil nos. Vstává, prudce švihá ocasem na strany, přikrčí se, zaujme bojovné postavení, fousiska naježí, čelisti pracují na prázdno … Dandík na okně, sýkora v povětří. Chvíli sedí na parapetu a z výše druhého patra nakvašeně sleduje život venku. Nic mimořádného se však neděje a tak skáče na stůl, podaří se mu šlápnout na ovladač, pouští televizi. Otočí se, zjišťuje, co narušilo ticho. Nic natolik zajímavého, aby to upoutalo jeho pozornost se nekoná. Skáče na válendu a usíná.

Konečně po celodenní spací štrapáci se dočkal, přichází kočičí máma. Dandina si stěžuje „mňááááúúúúúu“ a „mňáááááúúúúúúúuuu“ lamentuje. Provokativně jde k miskám, dává mi na vědomí, že tento den rozhodně nebyl dle jeho kocouřích představ. „Necháváš mě tady na pospas všemu, jsem hladový, nudím se, teď jsi mě zase vzbudila, lítáš někde a že jsem tady já, že můžu mít třeba chvilku, kdy chci podrbat za ušima, podrbat pod krkem, to tě nezajímá!“ Konečně se pustí do whiskasu a přestává ječet.

Snažím se napravit pokřivený dojem, který jsem v kočičí duši zanechala a jsem jeho. Olizujíc se, uvelebil se mi u hlavy a začíná mňourat. Relaxuji po náročném dni.
„Dneska to nestálo za nic“, mňourá „a právě ty máš na tom výrazný podíl!“ Nebráním se, vím, že má svým způsobem pravdu, a i kdyby neměl, tak je to prostě Danda a nebudu polemizovat.
Drbu ho za ušiskama, pod krkem a Dandina vrní, slintá, jede jako kolovrátek. Nesmím se však pohnout, neboť pokud se jakkoli zachruju, tak kočičák uraženě odkráčí.
Mňourá o drzém tvoru s křídly a ukřičeným zobákem, který ho opakovaně provokuje v jeho kocouřím rajonu a vybavuje si nedávnou kocouří bitku s netopýrem. Mńourá a vzpomíná na okřídlenou myš, která již podvakrát vlétla do obýváku. „Ta nezvaná potvora, ta chlupatá létající myšina, mě málem přivodila kočičí infarkt.“ „No řekni, kam ten svět spěje, už i ta myší cháska využívá techniku, lítá.“ „To my kočičáci, jsme stále sví, ačkoli se říká, že jsme takzvaně domestikovaní po tisíciletí, tak jsme zůstali svobodní, jsme partnery dvojnožců, víme co to je symbióza.“ „No a tací, jako jsem já, prostě tací dokonalí, jsme ochotni vychovat i ty kolem sebe, pokud ovšem vychovatelní jsou, to víš, i mezi vámi dvounožci jsou rozdíly.“ Chci jej umravnit, začíná být zase namyšlený, „nepřeháněj“ říkám opatrně. Mňouravě konstatuje, „tak to vidíš, to je právě ono, to že mám co vymňourat, ještě neznamená, že se dostanu ke slovu, to jste holt vy lidi“.

Zmlknu a Dandík pokračuje. „Do techniky se my solidní kočky většinou nemontujeme a abychom si dokonce přidělávali křídla, jako ten myšinec, no to teda ne“. Vím o čem mňourá, netopýří zážitky jsou nezapomenutelné! Jasná noc, otevřené okno, klid, ale jen do té doby, než ta okřídlená potvora vlétla do obýváku. To co následovalo, lze jen stěží popsat, říká se, že kdo neviděl, neuvěří, optimista je člověk, který se domnívá, že to bylo bez úhony.

Probouzím se, Danda skáče, lítá, ječí … Špatně vidím, domnívám se, že jako obvykle honí můru. Konečně nejasně spatřím objekt jeho zájmu. Na můru je to malé, připadá mi to jako velký motýl. Probírám se, blbost, motýl – noční motýl, to těžko. Hop, rána, střepy … váza z rubínové skla vzala za své. Jsem dokonale vzhůru, ječím na Dandu, marně. Obchází mne Lomikar, vybavuje se mi pohroma po poslední návštěvě netopýra před dvěma roky. Hop, stojí na stole, vlastně ne už na televizi, je v tranzu. Podařilo se mu tu okřídlenou myšinu srazit pod televizní stolek, hop a skok dolů, nedopadl však jen kocour, ale i velký dřevěný kocour Felix, který při svém pádu srazil několik menších figurek skleněných kočičáků. Bum, bác! Spoušť začíná narůstat, kocour a spousta střepů na zemi, netopýr v povětří a začíná další kolo. Konstatuji, že zvládnout rozběsněnou chlupatou kouli a přitom uhýbat náletům zpitomělého netopýra je nad mé síly a k ničemu to nevede. Chytám zmítající se rozvášněné potěšení a budím kluka. „Podrž Dandu, vedle lítá netopýr, musím ho vyhnat!“ Synek však odmítá vzteklého kocoura podržet, zná co umí, zná sílu jeho statných nohou, zná jeho silné drápy. Měníme plán. Já bojuju s Danďákem, Jarouš se snaží zcela otevřít okno, odtáhnout záclonu … Dandina mi prchá, vcházím do obýváku, myš lítá jak pominutá, Jarouš je ohnut do pravého úhlu se schovanou hlavou pod polštářem, Dandin blízek infarktu z neúspěšného boje, další, tentokrát broušená váza překáží. Opět se mu podaří netopýra srazit, chvíli se pod stolkem se cosi děje, následně netopýr poletuje při zemi. Nabyla jsem dojmu, že Danďák uspěl, ale ne, mrcha myš je zase u stropu. Napadne mě, že třeba když zhasnu, tak se ta potvora nebude neustále vracet, protože několikrát přilétla mezi okno, ale vždy vlétla zpět do místnosti.
Heuréka, lapila jsem kocoura, tahám jej i se záclonou. Ten však s sebou strhává i dvě kytky. Hlína, střepy, hop a skok, neuklidím to ani napřesrok, napadá mi. Zavírám se s kocourem ve vedlejší místnosti. Po chvíli opatrně nahlédnu do místnosti, sveřepý netopýr dál splašeně lítá. Vracím se ke zdivočelému ječícímu kočičářovi, který se domáhá vstupu do obýváku. Skáče na kliku, vítězí, dveře povolily. Letí přímo pod stolek, kde se naposledy utkali takzvaně tělo na tělo či snad čumák na čumák. Bláznivá okřídlená myš, však již v místnosti není. Je čtvrt na čtyři, uklízím.
Dandina je naštvaný, překazila jsem mu lov, překazila jsme mu zábavu. Nemluví se mnou, vytrvale až do rána hlídá a očichává místo, kde tu potvoru mordoval naposledy.

Povídání druhé – Kocouří starosti

2010-07-02T20:38:00.002+02:00

Kocouří sirotek aneb nový domov

„Táhlo mi na pátý týden, když jsem poznal, že nás je v tom, čemu tam říkali byt, ještě víc“. „Už to nebyla jen máma, bráška a ta nemožná kočičí holka, ale byly tam další kočky a taky koťata.“
Bylo to tehdy, když volali veterináře, tenkrát tomu náš hrdina nevěnoval pozornost. Pak však přišel takový divný dvounožec v bílém plášti, říkali mu, doktore, a všechny ty kočičí kluky a holky prohlédl a oočkoval, aby se to jeho lejstro mohlo přiložit ke kočičím rodným listům.
„Asi byl náš příbuzný, to co naškrabal se nedalo přečíst“, říkal tam jeden velký kocour, asi znalec.
„A brzo na to jsem pochopil, že to nevěstí nic dobrého“. „Tehdy jsem tě viděl poprvé a nemůžu zrovna vymňoukat, že jsem byl z tvé návštěvy tenkrát nadšen“, povídá mi.
„Bylo mi teprve pět týdnů, to je třicet pět dní, když jsi mě odvezla!“ „Najednou jsem byl úplný sirotek, maličký, tak do dlaně, s necelými deseti deky živé váhy!“

Dlouho mi tu nedobrovolnou adopci vyčítal, několik let, ačkoli ví, že adoptivní máma jeho pravé kočičí mámy potřebovala peníze a tak všechna koťata kvapem rozprodávala. Nebyla ochotna čekat těch standardních osm až deset týdnů, aby koťata dorostla, osamostatnila se a byla tak lépe připravena na nový život. Takže jsem měla pouze dvě možnosti, tedy přijet si pro něj a dělat co se dalo, abychom společně ten stres zvládli s co nejmenšími následky, nebo jej ponechat svému osudu s tím, že by stejně skončil jinde, bez vlastní mámy.
Tak se dostal do Liberce, zde má nejen trvalé bydliště, ale žije s představou, že vlastní i dekret na byt, ale protože je kavalír, tak v něm strpí i dva další nájemníky.
„To se nedá vysvětlit, slyšíš!“ „Když jsi mě přivezla, tak jsem jen pár dní předtím sotva začal sám jíst a potřeboval jsem ještě mámino mlíko a to jsi tam zapomněla!“ „Sice jsi mi cpala sunar, ale to nebylo ono!“ „Než jsem přešel válendu, tak jsem několikrát usnul, jaká do byla štrapáce, ještě, že jsem nebýval příliš sám, v kanceláři to s tebou jakžtakž šlo, zvláště pak v tom šuplíku ve stole“.
Ale to jsme si na sebe teprve zvykali. Já se bála vzít ho do ruky, abych jej nějak nezmáčkla, jak byl drobounký a náš nový adoptivní kočičí synek se musel znovu najít.
Skoro týden jsme hledali jméno, abychom mohli spustit křtiny. Pochod s kalendářem v ruce však nevyvrcholil úspěchem, nenacházelo se tam dostatečně důstojné jméno pro jeho kočičí veličenstvo. Problém vyřešil až můj jablonecký kolega Vašek, jež mne tituloval Dando. Rázem jsem byla bezejmenný dvojnožec, „toto jméno náleží tomuto zázraku“, rozhodl jeho kmotr, když se mu ta malá chlupatá koule ztrácela v hrsti. A stalo se, křtiny mohly začít.
A nebyly ledajaké, jen Dandík tomu nějak nevěnoval pozornost, v podstatě si na oslavy nepotrpí dodnes. Raději má překvápka a hlavně jím aranžovaná. Zvěsti o novém členu rodiny se šířily rychlostí světla. Někteří dvojnožci nechápavě kroutili hlavou, tehdy ještě nedokázali docenit ten budoucí zázrak, který se dokáže propracovat k dokonalosti, chyběla jim předvídavost. Ještě i dnes mám dokonce takové oprsklé neotesané přátele, kteří se pídí po tom, co například dělá, ten dle nich rozcapený živočich, samozřejmě jen
a jen z čiré neznalosti a ze závisti. Dandík totiž zjistil, že většinou mají doma jenom nějaké psisko, psa, čokla, čoklíka, čoklajze, jak tato zvířata tituluje a tak jsme se dohodli, že tyto řeči budeme brát s nadhledem, s rezervou. Ze soužití s tímto jednoduchým uňafaným tvorem samozřejmě nemohou znát, co je to dokonalost, co je to kočka. Kočky mají i svoji bohyni Bastet, ba dokonce Boha Slunce Ra, vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě, ale co má i relativně přijatelný pes? K tomu rozdílu se ještě vrátíme, to vydá na samostatný mňourání.
Tak, a teď už se představí, abychom věděli o kom je řeč, jak se to naše nádherný stvoření jmenuje. Jak rostl tak se rozšiřovala i plejáda různých jmen, oslovení. Je geniální, slyší na všechny, jen zlí jazykové tvrdí, že reaguje na hlas. A co tomu říká Dandíček, posuďte sami.
„Říkají mi kocoure, kočičáku, hošíčku, Šuměnko, Dando, Dandíčku, Danďáku, Dandino, Dandíku, staroušku, Danďulíne, Chlupáči, Mušlíčku, Mýšku – Líšku a to proto, že jsem mrštný a mám barvu jak myška a chytrý jsem jak liška, no spíš jak lišák, že jo!“ „Jak vidíte, říkají mi prostě tak, aby vynikla moje kočičí osobnost, moje nezastupitelnost, co jméno, to kočičí důležitost, no řekněte, kdo z těch dvounožců má tolik jmen?“ „Ti co mi tak říkají, mají pocit, že to je dle toho, v jakých kočičích rozmarech se právě zmítám, no řekněte, je vůbec možný takto uvažovat?“ „Je přece nabíledni, že za tím jsou rozlady dvojnožců, kteří se stali součástí mého kočičího světa.“
„Naštěstí jsem zanedlouho zjistil, že část těchto tvorů, kteří si říkají lidi, je vychovatelná a tak jsem začal s výchovou těch nejbližších.“ „Věřte mi, že zpočátku jsem měl plnou makovičku starostí s tím, aby pochopili a pamatovali si, co mají dělat, jak mají reagovat na mé potřeby, zájmy, požadavky, co které mé mňouknutí znamená. „Jen považte tu dřinu, až se mi z toho fousiska kroutila.“ „Konstatuji, mňouha, že na jazyky ti moji dvounožci příliš nadaní nejsou, ale můj kočičí dril přesto zaznamenal alespoň dílčí úspěch.“ „Nepovažujte to rozhodně za vychloubání, ale v porovnání s dvojnožci, jsem dříve pochopil já to lidské tlachání, než oni základy klasického kocouřího vzdělání.“
„A tak jsem pronikal do tajů nového domova, do jeho rytmu, zvyků nájemníků a posuzoval, co mi bude vyhovovat a na čem musím dle dalších zkušeností pracovat, co musím změnit“. „Mňouha, trvalo to dlouho, celý rok a pak jsem vylepšoval strategii a taktiku.“
„Když se snažím vybavit první vzpomínky na nové prostředí, musím vám vymňouknout některé rituály, jež dodržuji dodnes“. „Zprvu jsem to však vnímal jinak“.
„Tak třeba spaní, příprava na spaní, to vyžaduje nejen pravidelný kocouří večerníček.“ Jak jsem upozorňoval minule, tak se na mě ta předčasná neurvalá adopce podepsala, zůstal mi ten bláznivý mléčný krok a vše co s tím souvisí.“
„To máš pravdu“, říkám, „ale důsledky poznává spíše tvé okolí, než ty!“
Vím o čem je řeč, asi se stydí. Když byl maličký, usínal na polštáři v mých vlasech se schovanou makovičkou v pramenech, jako by se v tom pštrosím bivakování cítil v bezpečí. Asi mu to připomínalo mámu, z počátku v nich dokonce hledal i tu svoji mlíkárnu, slintal. A právě tento, ne zrovna důstojný rituál mu zůstal. No což, zvykli jsme si, problém to však působí návštěvám. Zvláště pak pokud u nás přespává třeba pražský kolega Pepa, jež bujné prameny na hlavě již hledá obtížně. Vlasatou houni neobjevil ani Dandin a byl skutku velmi rozhořčen, ráno si dosti neurvale stěžoval. Celou noc prý prodlel na kocouřím stromě – škrábadle a to na nejvyšší příčce. Alespoň se na tu vlasovou absenci díval patřičně z patra.
Čas kvapem plynul a postupně odnesl s sebou Dandíkovu nezkušenost, nejistotu …
Diplomacii kočičích umění ovládá na výbornou.
„Mě stačí zamňoukání, nastavení mých nádherných citlivých uší a fousků, pohled jantarových moudrých očí.“ „A to již nemusím ani upozorňovat na to, jak dokážu šikovně vyjádřit svůj názor nádherným chlupatým ocasem a svým bohatýrským postojem.“ „Vy dvounožci k tomu potřebujete pořád žvanit, pronášet dlouhé a neuvážené monology a nevhodně žvaníte i tehdy, když to není potřeba, kdy už z tónu vaší první věty poznám, jestli budete schopni důstojné kocouří komunikace či nikoli.“ „A propó právě, když moc žvaníte, většinou se mě snažíte vychovávat, přesvědčovat o svých jedině správných názorech a údajných mých potřebách“. Tak hodnotí Dandík dvojnožce, že by opravdu zkušenosti?
„Jo, když tu člověčinu vyprovokuji, tak mě to někdy chvíli i baví ji poslouchat, hlavně když se mi tím podaří přerušit všechny ty většinou nepochopitelný práce, které můj dvounožec dělá právě na můj úkor a následně se mi tudíž začne konečně věnovat místo těch nesmyslů.“ „Dlouho to však riskovat nemůžu, vypadá to, že když to někdo s tím žvanilem vydrží, tak nikdy žvanit nepřestane, což je šílená představa.“ No a zpytujte svědomí, viděl už z vás někdo užvaněnou kočku?“
„Dnes jsem na tom již docela dobře, mé kocouří úsilí, můj um, strategie a taktika přinesly výsledky i když jen v rozsahu možností dvojnožců, které jsem vzal na milost a nechal je u sebe takzvaně v podnájmu.“ „Mají sice občas svérázné nápady a pomlouvají mě, že se chovám, jako bych měl dekret na byt, jak říkají, ale beru to s nadhledem, prostě nedorostli do role, už je to tak, pouze já si vydobyl výsad daných rolí alfa.“
A tak se Dandík domnívá, že se občas jakoby přehlédnout ty člověčí hlouposti vyplatí, chce to, ale dle něho skutku děsně mnoho sebezapření. „Normálně ten lidský svět beru pouze na vědomí a sám se rozhoduji, jak s těmi člověčími rozmary a výmysly naložím.“
„Tak třeba dneska ráno, můj žaludek mě zase probudil před půl čtvrtou. Misky nic mimořádného nenabízely, pouze suchý kitekat, to ale zase takový hlad jsem neměl.“ „Tentokrát jsem si spíš potřeboval ověřit testík, čas od času to dělám, jak můj dvounožec respektuje hierarchii smečky, jestli se chová dostatečně patřičně. A tak jako obvykle jsem u postele pozdravil, na to nikdy ráno nezapomenu, vím co se sluší, jsem kočičí gentleman. Zamňoukal jsem, jednou, dvakrát. Dostal jsem sice odpověď, že se o mě ví, ale když jsem po kočičím opět urgoval brzkou snídani, tak se nedělo nic!“ „Dvojnožcovy hodiny mají asi jiný ciferník a jiné ručičky, nebo nožičky, no to je jedno, ale rozhodně jdou blbě, jsou sobecké, kočičí čas nerespektují!“ „No a to jistě uznáte, že takovéto přehlížení není důstojné, ať mě momentálně oslovují a chlácholí jakkoli.“ A tak jsem přistoupil k osvědčené metodě, která na toho líného dvojnožce zabírá, po níž okamžitě vyskočí a plní své kočičí povinnosti.“
„Už je to dlouho, co jsem přišel na to, že když skočím na knihovnu a shodím Lízu, tak to funguje.“ „Líza je jedna z dřevěných koček, které se v obýváku nachází. Je jich tam moc, zkrátka tolik, že ani moje tlapky nestačí na to je spočítat, domorodí dvounožci říkají, že jen v obýváku jich je více než stovka.“ „Stovka kočičích neživých napodobenin, slyšíte to?“ „No, ale abych se vrátil k mému vynálezu, tak když shodím Lízu, tak dvounožec vstane a konečně mi dá kapsičku viskasu nebo kitekatu. Dnes jsem dostal ten se zvěřinou, ten mám nejraději a proto se mi hlad vrátil, tomu tu svoji „kitekaťárnu“ půjčím rád.“
„Co že to ta kitekaťárna je, no můj dvounožec má pusu, papulu, chlebárnu, však víte, co všechno, to ani vymňoukat nemůžu, aby jste mne nepovažovali za hulváta, no a já mám tlamičku, tlaměnku, huběnku a třeba právě po tom bezva zvěřinovém kitekatu tu kitekaťárnu“. Už tomu jistě rozumíte, mé kocouří pedagogické vlohy jsou prostě nezastupitelné!“
Po brzké snídani si jde Dandina ještě schrupnout a spánkem spravedlivých chrní tak do jedenácté, pak mne navštíví v kanceláři, kde provede rekognoskaci terénu, proběhne i svůj revír kolem sekretariátu a vrací se podat hlášení, jak je venku, co se děje na tom světě kočičím i na tom lidském.
Pauza, zvoní telefon, vyřizuji úkoly kolem voleb. Než jsem skončila, začal Dandík pracovat na notebooku, nahlédl do tohoto textu a provedl několik korektur, vložil tam několik pro mě nesrozumitelných doplnění a úprav, vše pak zakončil šňůrou odmocnění. Nevím, kde vůbec patrně ty dva knoflíky na klávesnici našel, já to zatím neobjevila. Asi je s počítačem lepší kamarád než já, prostě přední a zadní a je z toho odmocnina. Musím uznat, že opět projevil svoji kocouří dokonalost.
Danda odchází, musí prý strávit to, co na počítači objevil. No a já jdu objevovat taje klávesnice. Takže ahoj, snad někdy příště!

Povídání první - Kocouří starosti

2010-07-02T20:02:00.002+02:00

„Chlupaté starosti aneb první vzpomínky“

„Jsem nádherný dokonalý kočičák“. „Už je to tak, ano světla zprvu jen kočičího světa jsem spatřil přímo jednoho nevlídného dopoledne ve skříni“. V mém rodokmenu se uvádí, že jsem perský modrý kocour“. „Vyšťoural jsem, že jsem poslední odvážlivec z trojčat toho pověstného tanvaldského vrhu a prý jsem moc na ten svět nepospíchal“. „No, nediv se, byl první duben, apríl, a tak jsem si nebyl jist, zda to moje kočičí máma myslí vážně nebo ne“. „Venku bylo ještě bílo a studilo to a to pro perského kocoura zrovna není nic přitažlivého, zvláště má-li jen několik deka a ještě ani pořádně netuší, kdo vlastně je“.
Sedím na válendě s kocourem na klíně, drbu ho za ušima, pod bradou a poslouchám, co mi dnes už zcela dospělý stárnoucí kocour vypráví, toulá se vzpomínkami malého kotěte, toulá se svým mládím. Vrní a mňourá jak tomu sám říká. Sebedůvěra mu rozhodně nechybí. Je svůj, je hrdý vůdce smečky, již léta na pozici alfa, dlouho umně manipuluje svým nejbližším okolím.

„Zpočátku jsem jen pořád spal“, pokračuje v mňourání, „no proč taky ne, když jsem ještě nic neviděl“. „Když jsem však po desíti dnech otevřel oči, tak to bylo vážně něco, i když vše ještě rozmazané“.
Má pravdu, malý kočičák zprvu nevidí, neslyší, neumí chodit. Orientuje se dle pachu a tepla, je schopný se živit, tedy sát až osm hodin ze čtyřiadvaceti. Pořádně začne zírat na ten svět až po čtyřech nedělích. No a s tou chůzí, pochodem to zprvu taky není nic moc, má problém s rovnováhou, spíše se plazí, tlapky používá jak pádla, chodí po celých nohách. Po měsíci už ví, že může použít ocásek na udržení rovnováhy, začíná běhat. A konečně v pěti týdnech se orientuje sluchem, zrakem, zdokonaluje celý arzenál svých dovedností. Je pružný, našlapuje již jen na prsty, je čilý, upevňuje sociální návyky. Přesto kočičák zůstává naprostým individualistou, uznává partnerství a současně je společenský. To jak dalece s tímto kočičím mrnětem komunikuje náš lidský svět od doby, kdy začíná vidět, tedy těch deseti dnů do sedmého až osmého týdne se odrazí v jeho sociálních vztazích, na tom, jak dalece bude kočka společenská či samotářská, nebo dokonce zdivočí.
A kocour pokračuje po svém, má své kocouří zkušenosti, svoji životní filosofii, tak mu do toho nebudu vstupovat. „Než jsem vyzkoumal a vyzkoušel si, čeho se mám bát a naopak co je prima, jak vlastně vypadá moje kočičí máma o kterou se ještě musím dělit s bráškou a ségrou, co všechno je kolem pelíšku, kam jen moje zvědavé, tehdy šedomodré oči dohlédly, trvalo několik týdnů“. „Zjistil jsem, že mám něco, čemu říkali ouška, uši, ušiska“. „To je docela dobrý vynález, ten mi vždycky pomohl najít mámu“. To krásný starostlivý mňáááuuuuu říkalo, „nejsi na to sám, jsem tady s tebou, neboj se, ty můj kočičí kluku“. „Přiznám se ti, zkoušel jsem to také, ale zatím to bylo spíš takové pískání, kvíkání, vrkání a já už nevím jak tomu říkali, no zkrátka, to pravé kocouří hrdé a důstojné mňááuu to ještě nebylo“. „Moje máma však věděla svoje, kočičí máma vždycky svým dětem rozumí“. „Byla zkušená, věděla, že se všechno teprve musím naučit“. „Ale i to kvíkavé mňááuuuu mi tehdy pomohlo vyřešit ten nepříjemný pocit kručení v bříšku, když jsem si nevěděl rady a hledal pomoc, jak tomu neposlušnému žaludku zatrhnout takové skopičiny“. „Tehdy mě máma nakrmila, teplé mlíčko mi zahřálo to svéhlavé bříško a já už zase mohl odpočívat“. „Od té doby jsem si moc dobře pamatoval, že ta moje tlamička je nejen na to, aby mě nakrmila, ale že se dá použít i na domluvení s tím světem kolem“. „Pochopil jsem také, že když u toho krmení přešlapuju, tak ta mámina mlíkárna funguje lépe, je víc výkonná, mlíčka dala co mé kocouří hrdlo ráčilo, vy dvojnožci tomu říkáte mléčný krok.“ Všiml jsem si i toho, že jak se jen k těm mléčným kohoutkům přiblížím, tak slintám, k tomu se však ještě vrátím později.“
„Jak čas plynul poznával jsem toho stále víc a více“. „Vymňouknu ti to, fakt toho bylo na jednu mrňavou chundelatou kouli a její malou i když chápavou a chytrou hlavičku, vážně moc“. „Poslechni si, co mi třeba jen ty tyčky daly starostí.“ „Byly vratké, brklavé, motaly se mi dohromady, nevěděl jsem jak s nimi naložit, jak jim vysvětlit a zároveň domluvit, že ony by měly poslouchat mě a ne abych se já podřizoval jim, navíc, když ve všem mají takový chaos“. „Už víš o čem je řeč, čemu tak lidé říkají?“ „Správně, šlo o mé čtyři nohy, nožky, nožičky, tlapky, tlapičky, packy, paciny a neurvalci tomu říkají i pracky“. „To tedy byla věc, to bylo starostí, vždyť si to jen spočítej, kolik jich vlastně bylo, a navíc se mi tam stále motal i neohrabaný ocásek!“. „Jen si to představ - levá, pravá, přední a zadní a při tom všem, kocoure, neupadni“! „Chvíli jsme se dohadovali, diskutovali, domlouvali, jak to vlastně bude, neboť, když si ty zarputilé tyčky dělaly co chtěly a já taky měl své představy, ale asi o fous jiné, tak to k ničemu nevedlo“. „Jó, to byly děsný chvilky, najednou jsem tam ležel jak dlouhý, tak široký, byl jsem z toho tumpachový, utahaný, otrávený, ztrácel jsem kocouří sebedůvěru, kterou jsem teprve těžce nabýval“. „Dál to tak nešlo a muselo se nutně rozhodnout, kdo tomu chození má velet, která tlapka se zvedne první, která druhá a navíc tak, abych udržel rovnováhu, kterou tlapku nesmím zapomenout vzadu a hlavně, jak to musí jít pěkně popořádku, abych se dostal dál a mohl konečně objevovat svět“.
„No a to jsem ještě pořádně ani netušil, že jsou vlastně ty světy dva“. „Jeden ten co jsem již začal objevovat, tedy ten kočičí se vším co k němu patří a pak ještě jeden, ten veliký, obrovský mumraj, ten svět, co mu říkají lidský“. „Máma nám vyprávěla, že ten velký svět je prý děsně bláznivý a nebezpečný a že jsou v něm i jiní tvorové, než jsme my, kočky“. „Tedy kocouři, kočky a koťata, abych byl přesný, to už z toho našeho kočičího světa dobře znám“.
„Posloucháš mě ještě?“ „Jo? No, že mě přestáváš drbat!“ „Tak ještě chvíli vydrž, mám mňourací náladu, jen tak na pár kočičích mňouknutí“. Omlouvám se a drbu jako o život, aby si vše nerozmyslel, trpělivostí rozhodně neplýtvá a patřičně brzy dá na vědomí, kdo jakou roli zastává, občas bývá nedůtklivý.
„O tom, že jsem se narodil ve skříni, jsem ti už říkal“. „To byl můj malý svět, kočičí svět, ve společnosti mámy a mých chlupatých sourozenců“. Zapomněla jsem se a vstupuji mu do příběhu. „Klid, jistota a pohodlí se ti však vytrácely za otevřenými křídli skříňových dveří a každým dalším metrem mizely do nenávratna.“ Představuji si jak asi vnímal své pozice, jak to snímá každá malá nejistá chundelatá kulička. Máma jim občas odcházela a ponechávala ty malé hrdiny svému osudu. „Tehdy bylo nejlepší vše zaspat, viď“, ptám se ho.
„Počkej, skáčeš mi do mňoukání, a to se v řádném kocouřím světě nedělá!“ „Copak neslyšíš, že to není jen obyčejné mňoukání, ale že přímo mňourám, tedy po tom vašem lidském povídám?“ „No, jsi přeci jen dvounožec, už jsem se zvykl, že jsou s vámi potíže, dokonce i problémy, myslíte si, že jste důležitý, že to bez vás nejde, že všechno umíte nejlíp, dokonce snad i to kočičí mňourání!“ „Ale to je můj život, mé mňourání, tak poslouchej, nebo půjdem každý po svým!“
A tak už mlčím a poslouchám, stejně jako vy. Má pravdu, tuhle etapu jeho života, zná nejlépe on sám. Já jsem až jeho adoptivní máma, kočičí máma - dvounožec.
Pokračuje … „a tak plynul čas, hodina po hodině, den po dni, týden po týdnu a máma mě a mé sourozence zasvěcovala do tajů kočičího života a chlupatého světa s jeho nejbližšího okolím“. „Ještě jsem ti nevymňoural, co všechno to bylo, co bylo nejblíže k mému pelíšku, co jsem musel poznat, vyzkoušet, zapamatovat si“.
A tak ještě chvíli mňourá o svém pelíšku, o svých sourozencích, o kuchyni, kterou si však už tak dobře nevybavuje, o miskách, ve kterých se mohl utopit, o krabici s pískem… Vše už tak nějak napřeskáčku, s přestávkami, usíná. Nechám ho spát a povídat si budeme zase příště. Ptáte se, kdy to bude? To nevím snad brzičko, to podle toho, jakou bude mít náš kocour náladu, bude to tehdy, až on sám bude chtít mňourat. A teď už tiše, ať ho nevzbudíme!

Značky Technorati: kočky