Povídání třetí – Chlupaté starosti

Nefér myší praktiky aneb boj s okřídlenou myší

Kočičí synek se nudí, není mu věnována patřičná pozornost, jaká mu z role alfa náleží. Projde jednotlivé pokoje, flémuje, ale ani rekognoskace bytové jednotky mu náladu nezlepší. Prověří obsah na jídelním servisu, přemýšlí, zda stojí za to, aby tomu na misce půjčil svoji kitekaťárnu. Po chvíli váhání, pacinou vyhazuje kousky filé do vzduchu, párkrát ještě ryba změní místo a kocour znechuceně odchází. Ze svačiny nebude nic. Lehá si na válendu, ne, není to ono, potřebuje to prošlápnout. Párkrát zatne drápky, párkrát se otočí, ulehá. Začíná klimbat, když na parapet otevřeného okna usedne sýkorka. Tato drzost jej více než popudila, jantarové oči zúžil na štěrbiny, zahnul ušiska, přikrčil nos. Vstává, prudce švihá ocasem na strany, přikrčí se, zaujme bojovné postavení, fousiska naježí, čelisti pracují na prázdno … Dandík na okně, sýkora v povětří. Chvíli sedí na parapetu a z výše druhého patra nakvašeně sleduje život venku. Nic mimořádného se však neděje a tak skáče na stůl, podaří se mu šlápnout na ovladač, pouští televizi. Otočí se, zjišťuje, co narušilo ticho. Nic natolik zajímavého, aby to upoutalo jeho pozornost se nekoná. Skáče na válendu a usíná.


Konečně po celodenní spací štrapáci se dočkal, přichází kočičí máma. Dandina si stěžuje „mňááááúúúúúu“ a „mňáááááúúúúúúúuuu“ lamentuje. Provokativně jde k miskám, dává mi na vědomí, že tento den rozhodně nebyl dle jeho kocouřích představ. „Necháváš mě tady na pospas všemu, jsem hladový, nudím se, teď jsi mě zase vzbudila, lítáš někde a že jsem tady já, že můžu mít třeba chvilku, kdy chci podrbat za ušima, podrbat pod krkem, to tě nezajímá!“ Konečně se pustí do whiskasu a přestává ječet.

Snažím se napravit pokřivený dojem, který jsem v kočičí duši zanechala a jsem jeho. Olizujíc se, uvelebil se mi u hlavy a začíná mňourat. Relaxuji po náročném dni.
„Dneska to nestálo za nic“, mňourá „a právě ty máš na tom výrazný podíl!“ Nebráním se, vím, že má svým způsobem pravdu, a i kdyby neměl, tak je to prostě Danda a nebudu polemizovat.
Drbu ho za ušiskama, pod krkem a Dandina vrní, slintá, jede jako kolovrátek. Nesmím se však pohnout, neboť pokud se jakkoli zachruju, tak kočičák uraženě odkráčí.
Mňourá o drzém tvoru s křídly a ukřičeným zobákem, který ho opakovaně provokuje v jeho kocouřím rajonu a vybavuje si nedávnou kocouří bitku s netopýrem. Mńourá a vzpomíná na okřídlenou myš, která již podvakrát vlétla do obýváku. „Ta nezvaná potvora, ta chlupatá létající myšina, mě málem přivodila kočičí infarkt.“ „No řekni, kam ten svět spěje, už i ta myší cháska využívá techniku, lítá.“ „To my kočičáci, jsme stále sví, ačkoli se říká, že jsme takzvaně domestikovaní po tisíciletí, tak jsme zůstali svobodní, jsme partnery dvojnožců, víme co to je symbióza.“ „No a tací, jako jsem já, prostě tací dokonalí, jsme ochotni vychovat i ty kolem sebe, pokud ovšem vychovatelní jsou, to víš, i mezi vámi dvounožci jsou rozdíly.“ Chci jej umravnit, začíná být zase namyšlený, „nepřeháněj“ říkám opatrně. Mňouravě konstatuje, „tak to vidíš, to je právě ono, to že mám co vymňourat, ještě neznamená, že se dostanu ke slovu, to jste holt vy lidi“.

Zmlknu a Dandík pokračuje. „Do techniky se my solidní kočky většinou nemontujeme a abychom si dokonce přidělávali křídla, jako ten myšinec, no to teda ne“. Vím o čem mňourá, netopýří zážitky jsou nezapomenutelné! Jasná noc, otevřené okno, klid, ale jen do té doby, než ta okřídlená potvora vlétla do obýváku. To co následovalo, lze jen stěží popsat, říká se, že kdo neviděl, neuvěří, optimista je člověk, který se domnívá, že to bylo bez úhony.

Probouzím se, Danda skáče, lítá, ječí … Špatně vidím, domnívám se, že jako obvykle honí můru. Konečně nejasně spatřím objekt jeho zájmu. Na můru je to malé, připadá mi to jako velký motýl. Probírám se, blbost, motýl – noční motýl, to těžko. Hop, rána, střepy … váza z rubínové skla vzala za své. Jsem dokonale vzhůru, ječím na Dandu, marně. Obchází mne Lomikar, vybavuje se mi pohroma po poslední návštěvě netopýra před dvěma roky. Hop, stojí na stole, vlastně ne už na televizi, je v tranzu. Podařilo se mu tu okřídlenou myšinu srazit pod televizní stolek, hop a skok dolů, nedopadl však jen kocour, ale i velký dřevěný kocour Felix, který při svém pádu srazil několik menších figurek skleněných kočičáků. Bum, bác! Spoušť začíná narůstat, kocour a spousta střepů na zemi, netopýr v povětří a začíná další kolo. Konstatuji, že zvládnout rozběsněnou chlupatou kouli a přitom uhýbat náletům zpitomělého netopýra je nad mé síly a k ničemu to nevede. Chytám zmítající se rozvášněné potěšení a budím kluka. „Podrž Dandu, vedle lítá netopýr, musím ho vyhnat!“ Synek však odmítá vzteklého kocoura podržet, zná co umí, zná sílu jeho statných nohou, zná jeho silné drápy. Měníme plán. Já bojuju s Danďákem, Jarouš se snaží zcela otevřít okno, odtáhnout záclonu … Dandina mi prchá, vcházím do obýváku, myš lítá jak pominutá, Jarouš je ohnut do pravého úhlu se schovanou hlavou pod polštářem, Dandin blízek infarktu z neúspěšného boje, další, tentokrát broušená váza překáží. Opět se mu podaří netopýra srazit, chvíli se pod stolkem se cosi děje, následně netopýr poletuje při zemi. Nabyla jsem dojmu, že Danďák uspěl, ale ne, mrcha myš je zase u stropu. Napadne mě, že třeba když zhasnu, tak se ta potvora nebude neustále vracet, protože několikrát přilétla mezi okno, ale vždy vlétla zpět do místnosti.
Heuréka, lapila jsem kocoura, tahám jej i se záclonou. Ten však s sebou strhává i dvě kytky. Hlína, střepy, hop a skok, neuklidím to ani napřesrok, napadá mi. Zavírám se s kocourem ve vedlejší místnosti. Po chvíli opatrně nahlédnu do místnosti, sveřepý netopýr dál splašeně lítá. Vracím se ke zdivočelému ječícímu kočičářovi, který se domáhá vstupu do obýváku. Skáče na kliku, vítězí, dveře povolily. Letí přímo pod stolek, kde se naposledy utkali takzvaně tělo na tělo či snad čumák na čumák. Bláznivá okřídlená myš, však již v místnosti není. Je čtvrt na čtyři, uklízím.
Dandina je naštvaný, překazila jsem mu lov, překazila jsme mu zábavu. Nemluví se mnou, vytrvale až do rána hlídá a očichává místo, kde tu potvoru mordoval naposledy.