„Jsem nádherný dokonalý kočičák“. „Už je to tak, ano světla zprvu jen kočičího světa jsem spatřil přímo jednoho nevlídného dopoledne ve skříni“. V mém rodokmenu se uvádí, že jsem perský modrý kocour“. „Vyšťoural jsem, že jsem poslední odvážlivec z trojčat toho pověstného tanvaldského vrhu a prý jsem moc na ten svět nepospíchal“. „No, nediv se, byl první duben, apríl, a tak jsem si nebyl jist, zda to moje kočičí máma myslí vážně nebo ne“. „Venku bylo ještě bílo a studilo to a to pro perského kocoura zrovna není nic přitažlivého, zvláště má-li jen několik deka a ještě ani pořádně netuší, kdo vlastně je“.
Sedím na válendě s kocourem na klíně, drbu ho za ušima, pod bradou a poslouchám, co mi dnes už zcela dospělý stárnoucí kocour vypráví, toulá se vzpomínkami malého kotěte, toulá se svým mládím. Vrní a mňourá jak tomu sám říká. Sebedůvěra mu rozhodně nechybí. Je svůj, je hrdý vůdce smečky, již léta na pozici alfa, dlouho umně manipuluje svým nejbližším okolím.
„Zpočátku jsem jen pořád spal“, pokračuje v mňourání, „no proč taky ne, když jsem ještě nic neviděl“. „Když jsem však po desíti dnech otevřel oči, tak to bylo vážně něco, i když vše ještě rozmazané“.
Má pravdu, malý kočičák zprvu nevidí, neslyší, neumí chodit. Orientuje se dle pachu a tepla, je schopný se živit, tedy sát až osm hodin ze čtyřiadvaceti. Pořádně začne zírat na ten svět až po čtyřech nedělích. No a s tou chůzí, pochodem to zprvu taky není nic moc, má problém s rovnováhou, spíše se plazí, tlapky používá jak pádla, chodí po celých nohách. Po měsíci už ví, že může použít ocásek na udržení rovnováhy, začíná běhat. A konečně v pěti týdnech se orientuje sluchem, zrakem, zdokonaluje celý arzenál svých dovedností. Je pružný, našlapuje již jen na prsty, je čilý, upevňuje sociální návyky. Přesto kočičák zůstává naprostým individualistou, uznává partnerství a současně je společenský. To jak dalece s tímto kočičím mrnětem komunikuje náš lidský svět od doby, kdy začíná vidět, tedy těch deseti dnů do sedmého až osmého týdne se odrazí v jeho sociálních vztazích, na tom, jak dalece bude kočka společenská či samotářská, nebo dokonce zdivočí.
A kocour pokračuje po svém, má své kocouří zkušenosti, svoji životní filosofii, tak mu do toho nebudu vstupovat. „Než jsem vyzkoumal a vyzkoušel si, čeho se mám bát a naopak co je prima, jak vlastně vypadá moje kočičí máma o kterou se ještě musím dělit s bráškou a ségrou, co všechno je kolem pelíšku, kam jen moje zvědavé, tehdy šedomodré oči dohlédly, trvalo několik týdnů“. „Zjistil jsem, že mám něco, čemu říkali ouška, uši, ušiska“. „To je docela dobrý vynález, ten mi vždycky pomohl najít mámu“. To krásný starostlivý mňáááuuuuu říkalo, „nejsi na to sám, jsem tady s tebou, neboj se, ty můj kočičí kluku“. „Přiznám se ti, zkoušel jsem to také, ale zatím to bylo spíš takové pískání, kvíkání, vrkání a já už nevím jak tomu říkali, no zkrátka, to pravé kocouří hrdé a důstojné mňááuu to ještě nebylo“. „Moje máma však věděla svoje, kočičí máma vždycky svým dětem rozumí“. „Byla zkušená, věděla, že se všechno teprve musím naučit“. „Ale i to kvíkavé mňááuuuu mi tehdy pomohlo vyřešit ten nepříjemný pocit kručení v bříšku, když jsem si nevěděl rady a hledal pomoc, jak tomu neposlušnému žaludku zatrhnout takové skopičiny“. „Tehdy mě máma nakrmila, teplé mlíčko mi zahřálo to svéhlavé bříško a já už zase mohl odpočívat“. „Od té doby jsem si moc dobře pamatoval, že ta moje tlamička je nejen na to, aby mě nakrmila, ale že se dá použít i na domluvení s tím světem kolem“. „Pochopil jsem také, že když u toho krmení přešlapuju, tak ta mámina mlíkárna funguje lépe, je víc výkonná, mlíčka dala co mé kocouří hrdlo ráčilo, vy dvojnožci tomu říkáte mléčný krok.“ Všiml jsem si i toho, že jak se jen k těm mléčným kohoutkům přiblížím, tak slintám, k tomu se však ještě vrátím později.“ „Jak čas plynul poznával jsem toho stále víc a více“. „Vymňouknu ti to, fakt toho bylo na jednu mrňavou chundelatou kouli a její malou i když chápavou a chytrou hlavičku, vážně moc“. „Poslechni si, co mi třeba jen ty tyčky daly starostí.“ „Byly vratké, brklavé, motaly se mi dohromady, nevěděl jsem jak s nimi naložit, jak jim vysvětlit a zároveň domluvit, že ony by měly poslouchat mě a ne abych se já podřizoval jim, navíc, když ve všem mají takový chaos“. „Už víš o čem je řeč, čemu tak lidé říkají?“ „Správně, šlo o mé čtyři nohy, nožky, nožičky, tlapky, tlapičky, packy, paciny a neurvalci tomu říkají i pracky“. „To tedy byla věc, to bylo starostí, vždyť si to jen spočítej, kolik jich vlastně bylo, a navíc se mi tam stále motal i neohrabaný ocásek!“. „Jen si to představ - levá, pravá, přední a zadní a při tom všem, kocoure, neupadni“! „Chvíli jsme se dohadovali, diskutovali, domlouvali, jak to vlastně bude, neboť, když si ty zarputilé tyčky dělaly co chtěly a já taky měl své představy, ale asi o fous jiné, tak to k ničemu nevedlo“. „Jó, to byly děsný chvilky, najednou jsem tam ležel jak dlouhý, tak široký, byl jsem z toho tumpachový, utahaný, otrávený, ztrácel jsem kocouří sebedůvěru, kterou jsem teprve těžce nabýval“. „Dál to tak nešlo a muselo se nutně rozhodnout, kdo tomu chození má velet, která tlapka se zvedne první, která druhá a navíc tak, abych udržel rovnováhu, kterou tlapku nesmím zapomenout vzadu a hlavně, jak to musí jít pěkně popořádku, abych se dostal dál a mohl konečně objevovat svět“.
„No a to jsem ještě pořádně ani netušil, že jsou vlastně ty světy dva“. „Jeden ten co jsem již začal objevovat, tedy ten kočičí se vším co k němu patří a pak ještě jeden, ten veliký, obrovský mumraj, ten svět, co mu říkají lidský“. „Máma nám vyprávěla, že ten velký svět je prý děsně bláznivý a nebezpečný a že jsou v něm i jiní tvorové, než jsme my, kočky“. „Tedy kocouři, kočky a koťata, abych byl přesný, to už z toho našeho kočičího světa dobře znám“.
„Posloucháš mě ještě?“ „Jo? No, že mě přestáváš drbat!“ „Tak ještě chvíli vydrž, mám mňourací náladu, jen tak na pár kočičích mňouknutí“. Omlouvám se a drbu jako o život, aby si vše nerozmyslel, trpělivostí rozhodně neplýtvá a patřičně brzy dá na vědomí, kdo jakou roli zastává, občas bývá nedůtklivý.
„O tom, že jsem se narodil ve skříni, jsem ti už říkal“. „To byl můj malý svět, kočičí svět, ve společnosti mámy a mých chlupatých sourozenců“. Zapomněla jsem se a vstupuji mu do příběhu. „Klid, jistota a pohodlí se ti však vytrácely za otevřenými křídli skříňových dveří a každým dalším metrem mizely do nenávratna.“ Představuji si jak asi vnímal své pozice, jak to snímá každá malá nejistá chundelatá kulička. Máma jim občas odcházela a ponechávala ty malé hrdiny svému osudu. „Tehdy bylo nejlepší vše zaspat, viď“, ptám se ho.
„Počkej, skáčeš mi do mňoukání, a to se v řádném kocouřím světě nedělá!“ „Copak neslyšíš, že to není jen obyčejné mňoukání, ale že přímo mňourám, tedy po tom vašem lidském povídám?“ „No, jsi přeci jen dvounožec, už jsem se zvykl, že jsou s vámi potíže, dokonce i problémy, myslíte si, že jste důležitý, že to bez vás nejde, že všechno umíte nejlíp, dokonce snad i to kočičí mňourání!“ „Ale to je můj život, mé mňourání, tak poslouchej, nebo půjdem každý po svým!“
A tak už mlčím a poslouchám, stejně jako vy. Má pravdu, tuhle etapu jeho života, zná nejlépe on sám. Já jsem až jeho adoptivní máma, kočičí máma - dvounožec.
Pokračuje … „a tak plynul čas, hodina po hodině, den po dni, týden po týdnu a máma mě a mé sourozence zasvěcovala do tajů kočičího života a chlupatého světa s jeho nejbližšího okolím“. „Ještě jsem ti nevymňoural, co všechno to bylo, co bylo nejblíže k mému pelíšku, co jsem musel poznat, vyzkoušet, zapamatovat si“.
A tak ještě chvíli mňourá o svém pelíšku, o svých sourozencích, o kuchyni, kterou si však už tak dobře nevybavuje, o miskách, ve kterých se mohl utopit, o krabici s pískem… Vše už tak nějak napřeskáčku, s přestávkami, usíná. Nechám ho spát a povídat si budeme zase příště. Ptáte se, kdy to bude? To nevím snad brzičko, to podle toho, jakou bude mít náš kocour náladu, bude to tehdy, až on sám bude chtít mňourat. A teď už tiše, ať ho nevzbudíme!
Značky Technorati: kočky
0 komentářů:
Přidat komentář