Povídání druhé – Kocouří starosti

Kocouří sirotek aneb nový domov

„Táhlo mi na pátý týden, když jsem poznal, že nás je v tom, čemu tam říkali byt, ještě víc“. „Už to nebyla jen máma, bráška a ta nemožná kočičí holka, ale byly tam další kočky a taky koťata.“
Bylo to tehdy, když volali veterináře, tenkrát tomu náš hrdina nevěnoval pozornost. Pak však přišel takový divný dvounožec v bílém plášti, říkali mu, doktore, a všechny ty kočičí kluky a holky prohlédl a oočkoval, aby se to jeho lejstro mohlo přiložit ke kočičím rodným listům.
„Asi byl náš příbuzný, to co naškrabal se nedalo přečíst“, říkal tam jeden velký kocour, asi znalec.
„A brzo na to jsem pochopil, že to nevěstí nic dobrého“. „Tehdy jsem tě viděl poprvé a nemůžu zrovna vymňoukat, že jsem byl z tvé návštěvy tenkrát nadšen“, povídá mi.
„Bylo mi teprve pět týdnů, to je třicet pět dní, když jsi mě odvezla!“ „Najednou jsem byl úplný sirotek, maličký, tak do dlaně, s necelými deseti deky živé váhy!“

Dlouho mi tu nedobrovolnou adopci vyčítal, několik let, ačkoli ví, že adoptivní máma jeho pravé kočičí mámy potřebovala peníze a tak všechna koťata kvapem rozprodávala. Nebyla ochotna čekat těch standardních osm až deset týdnů, aby koťata dorostla, osamostatnila se a byla tak lépe připravena na nový život. Takže jsem měla pouze dvě možnosti, tedy přijet si pro něj a dělat co se dalo, abychom společně ten stres zvládli s co nejmenšími následky, nebo jej ponechat svému osudu s tím, že by stejně skončil jinde, bez vlastní mámy.
Tak se dostal do Liberce, zde má nejen trvalé bydliště, ale žije s představou, že vlastní i dekret na byt, ale protože je kavalír, tak v něm strpí i dva další nájemníky.
„To se nedá vysvětlit, slyšíš!“ „Když jsi mě přivezla, tak jsem jen pár dní předtím sotva začal sám jíst a potřeboval jsem ještě mámino mlíko a to jsi tam zapomněla!“ „Sice jsi mi cpala sunar, ale to nebylo ono!“ „Než jsem přešel válendu, tak jsem několikrát usnul, jaká do byla štrapáce, ještě, že jsem nebýval příliš sám, v kanceláři to s tebou jakžtakž šlo, zvláště pak v tom šuplíku ve stole“.
Ale to jsme si na sebe teprve zvykali. Já se bála vzít ho do ruky, abych jej nějak nezmáčkla, jak byl drobounký a náš nový adoptivní kočičí synek se musel znovu najít.
Skoro týden jsme hledali jméno, abychom mohli spustit křtiny. Pochod s  kalendářem v ruce však nevyvrcholil úspěchem, nenacházelo se tam dostatečně důstojné jméno pro jeho kočičí veličenstvo. Problém vyřešil až můj jablonecký kolega Vašek, jež mne tituloval Dando. Rázem jsem byla bezejmenný dvojnožec, „toto jméno náleží tomuto zázraku“, rozhodl jeho kmotr, když se mu ta malá chlupatá koule ztrácela v hrsti. A stalo se, křtiny mohly začít.
A nebyly ledajaké, jen Dandík tomu nějak nevěnoval pozornost, v podstatě si na oslavy nepotrpí dodnes. Raději má překvápka a hlavně jím aranžovaná. Zvěsti o novém členu rodiny se šířily rychlostí světla. Někteří dvojnožci nechápavě kroutili hlavou, tehdy ještě nedokázali docenit ten budoucí zázrak, který se dokáže propracovat k dokonalosti, chyběla jim předvídavost. Ještě i dnes mám dokonce takové oprsklé neotesané přátele, kteří se pídí po tom, co například dělá, ten dle nich rozcapený živočich, samozřejmě jen
a jen z čiré neznalosti a ze závisti. Dandík totiž zjistil, že většinou mají doma jenom nějaké psisko, psa, čokla, čoklíka, čoklajze, jak tato zvířata tituluje a tak jsme se dohodli, že tyto řeči budeme brát s nadhledem, s rezervou. Ze soužití s tímto jednoduchým uňafaným tvorem samozřejmě nemohou znát, co je to dokonalost, co je to kočka. Kočky mají i svoji bohyni Bastet, ba dokonce Boha Slunce Ra, vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě, ale co má i relativně přijatelný pes? K tomu rozdílu se ještě vrátíme, to vydá na samostatný mňourání.
Tak, a teď už se představí, abychom věděli o kom je řeč, jak se to naše nádherný stvoření jmenuje. Jak rostl tak se rozšiřovala i plejáda různých jmen, oslovení. Je geniální, slyší na všechny, jen zlí jazykové tvrdí, že reaguje na hlas. A co tomu říká Dandíček, posuďte sami.
„Říkají mi kocoure, kočičáku, hošíčku, Šuměnko, Dando, Dandíčku, Danďáku, Dandino, Dandíku, staroušku, Danďulíne, Chlupáči, Mušlíčku, Mýšku – Líšku a to proto, že jsem mrštný a mám barvu jak myška a chytrý jsem jak liška, no spíš jak lišák, že jo!“ „Jak vidíte, říkají mi prostě tak, aby vynikla moje kočičí osobnost, moje nezastupitelnost, co jméno, to kočičí důležitost, no řekněte, kdo z těch dvounožců má tolik jmen?“ „Ti co mi tak říkají, mají pocit, že to je dle toho, v jakých kočičích rozmarech se právě zmítám, no řekněte, je vůbec možný takto uvažovat?“ „Je přece nabíledni, že za tím jsou rozlady dvojnožců, kteří se stali součástí mého kočičího světa.“
„Naštěstí jsem zanedlouho zjistil, že část těchto tvorů, kteří si říkají lidi, je vychovatelná a tak jsem začal s výchovou těch nejbližších.“ „Věřte mi, že zpočátku jsem měl plnou makovičku starostí s tím, aby pochopili a pamatovali si, co mají dělat, jak mají reagovat na mé potřeby, zájmy, požadavky, co které mé mňouknutí znamená. „Jen považte tu dřinu, až se mi z toho fousiska kroutila.“ „Konstatuji, mňouha, že na jazyky ti moji dvounožci příliš nadaní nejsou, ale můj kočičí dril přesto zaznamenal alespoň dílčí úspěch.“ „Nepovažujte to rozhodně za vychloubání, ale v porovnání s dvojnožci, jsem dříve pochopil já to lidské tlachání, než oni základy klasického kocouřího vzdělání.“
„A tak jsem pronikal do tajů nového domova, do jeho rytmu, zvyků nájemníků a posuzoval, co mi bude vyhovovat a na čem musím dle dalších zkušeností pracovat, co musím změnit“. „Mňouha, trvalo to dlouho, celý rok a pak jsem vylepšoval strategii a taktiku.“
„Když se snažím vybavit první vzpomínky na nové prostředí, musím vám vymňouknout některé rituály, jež dodržuji dodnes“. „Zprvu jsem to však vnímal jinak“.
„Tak třeba spaní, příprava na spaní, to vyžaduje nejen pravidelný kocouří večerníček.“ Jak jsem upozorňoval minule, tak se na mě ta předčasná neurvalá adopce podepsala, zůstal mi ten bláznivý mléčný krok a vše co s tím souvisí.“
„To máš pravdu“, říkám, „ale důsledky poznává spíše tvé okolí, než ty!“
Vím o čem je řeč, asi se stydí. Když byl maličký, usínal na polštáři v mých vlasech se schovanou makovičkou v pramenech, jako by se v tom pštrosím bivakování cítil v bezpečí. Asi mu to připomínalo mámu, z počátku v nich dokonce hledal i tu svoji mlíkárnu, slintal. A právě tento, ne zrovna důstojný rituál mu zůstal. No což, zvykli jsme si, problém to však působí návštěvám. Zvláště pak pokud u nás přespává třeba pražský kolega Pepa, jež bujné prameny na hlavě již hledá obtížně. Vlasatou houni neobjevil ani Dandin a byl skutku velmi rozhořčen, ráno si dosti neurvale stěžoval. Celou noc prý prodlel na kocouřím stromě – škrábadle a to na nejvyšší příčce. Alespoň se na tu vlasovou absenci díval patřičně z patra.
Čas kvapem plynul a postupně odnesl s sebou Dandíkovu nezkušenost, nejistotu …
Diplomacii kočičích umění ovládá na výbornou.
„Mě stačí zamňoukání, nastavení mých nádherných citlivých uší a fousků, pohled jantarových moudrých očí.“ „A to již nemusím ani upozorňovat na to, jak dokážu šikovně vyjádřit svůj názor nádherným chlupatým ocasem a svým bohatýrským postojem.“ „Vy dvounožci k tomu potřebujete pořád žvanit, pronášet dlouhé a neuvážené monology a nevhodně žvaníte i tehdy, když to není potřeba, kdy už z tónu vaší první věty poznám, jestli budete schopni důstojné kocouří komunikace či nikoli.“ „A propó právě, když moc žvaníte, většinou se mě snažíte vychovávat, přesvědčovat o svých jedině správných názorech a údajných mých potřebách“. Tak hodnotí Dandík dvojnožce, že by opravdu zkušenosti?
„Jo, když tu člověčinu vyprovokuji, tak mě to někdy chvíli i baví ji poslouchat, hlavně když se mi tím podaří přerušit všechny ty většinou nepochopitelný práce, které můj dvounožec dělá právě na můj úkor a následně se mi tudíž začne konečně věnovat místo těch nesmyslů.“ „Dlouho to však riskovat nemůžu, vypadá to, že když to někdo s tím žvanilem vydrží, tak nikdy žvanit nepřestane, což je šílená představa.“ No a zpytujte svědomí, viděl už z vás někdo užvaněnou kočku?“
„Dnes jsem na tom již docela dobře, mé kocouří úsilí, můj um, strategie a taktika přinesly výsledky i když jen v rozsahu možností dvojnožců, které jsem vzal na milost a nechal je u sebe takzvaně v podnájmu.“ „Mají sice občas svérázné nápady a pomlouvají mě, že se chovám, jako bych měl dekret na byt, jak říkají, ale beru to s nadhledem, prostě nedorostli do role, už je to tak, pouze já si vydobyl výsad daných rolí alfa.“
A tak se Dandík domnívá, že se občas jakoby přehlédnout ty člověčí hlouposti vyplatí, chce to, ale dle něho skutku děsně mnoho sebezapření. „Normálně ten lidský svět beru pouze na vědomí a sám se rozhoduji, jak s těmi člověčími rozmary a výmysly naložím.“
„Tak třeba dneska ráno, můj žaludek mě zase probudil před půl čtvrtou. Misky nic mimořádného nenabízely, pouze suchý kitekat, to ale zase takový hlad jsem neměl.“ „Tentokrát jsem si spíš potřeboval ověřit testík, čas od času to dělám, jak můj dvounožec respektuje hierarchii smečky, jestli se chová dostatečně patřičně. A tak jako obvykle jsem u postele pozdravil, na to nikdy ráno nezapomenu, vím co se sluší, jsem kočičí gentleman. Zamňoukal jsem, jednou, dvakrát. Dostal jsem sice odpověď, že se o mě ví, ale když jsem po kočičím opět urgoval brzkou snídani, tak se nedělo nic!“ „Dvojnožcovy hodiny mají asi jiný ciferník a jiné ručičky, nebo nožičky, no to je jedno, ale rozhodně jdou blbě, jsou sobecké, kočičí čas nerespektují!“ „No a to jistě uznáte, že takovéto přehlížení není důstojné, ať mě momentálně oslovují a chlácholí jakkoli.“ A tak jsem přistoupil k osvědčené metodě, která na toho líného dvojnožce zabírá, po níž okamžitě vyskočí a plní své kočičí povinnosti.“
„Už je to dlouho, co jsem přišel na to, že když skočím na knihovnu a shodím Lízu, tak to funguje.“ „Líza je jedna z dřevěných koček, které se v obýváku nachází. Je jich tam moc, zkrátka tolik, že ani moje tlapky nestačí na to je spočítat, domorodí dvounožci říkají, že jen v obýváku jich je více než stovka.“ „Stovka kočičích neživých napodobenin, slyšíte to?“ „No, ale abych se vrátil k mému vynálezu, tak když shodím Lízu, tak dvounožec vstane a konečně mi dá kapsičku viskasu nebo kitekatu. Dnes jsem dostal ten se zvěřinou, ten mám nejraději a proto se mi hlad vrátil, tomu tu svoji „kitekaťárnu“ půjčím rád.“
„Co že to ta kitekaťárna je, no můj dvounožec má pusu, papulu, chlebárnu, však víte, co všechno, to ani vymňoukat nemůžu, aby jste mne nepovažovali za hulváta, no a já mám tlamičku, tlaměnku, huběnku a třeba právě po tom bezva zvěřinovém kitekatu tu kitekaťárnu“. Už tomu jistě rozumíte, mé kocouří pedagogické vlohy jsou prostě nezastupitelné!“
Po brzké snídani si jde Dandina ještě schrupnout a spánkem spravedlivých chrní tak do jedenácté, pak mne navštíví v kanceláři, kde provede rekognoskaci terénu, proběhne i svůj revír kolem sekretariátu a vrací se podat hlášení, jak je venku, co se děje na tom světě kočičím i na tom lidském.
Pauza, zvoní telefon, vyřizuji úkoly kolem voleb. Než jsem skončila, začal Dandík pracovat na notebooku, nahlédl do tohoto textu a provedl několik korektur, vložil tam několik pro mě nesrozumitelných doplnění a úprav, vše pak zakončil šňůrou odmocnění. Nevím, kde vůbec patrně ty dva knoflíky na klávesnici našel, já to zatím neobjevila. Asi je s počítačem lepší kamarád než já, prostě přední a zadní a je z toho odmocnina. Musím uznat, že opět projevil svoji kocouří dokonalost.
Danda odchází, musí prý strávit to, co na počítači objevil. No a já jdu objevovat taje klávesnice. Takže ahoj, snad někdy příště!