Povídání třetí – Chlupaté starosti

Nefér myší praktiky aneb boj s okřídlenou myší

Kočičí synek se nudí, není mu věnována patřičná pozornost, jaká mu z role alfa náleží. Projde jednotlivé pokoje, flémuje, ale ani rekognoskace bytové jednotky mu náladu nezlepší. Prověří obsah na jídelním servisu, přemýšlí, zda stojí za to, aby tomu na misce půjčil svoji kitekaťárnu. Po chvíli váhání, pacinou vyhazuje kousky filé do vzduchu, párkrát ještě ryba změní místo a kocour znechuceně odchází. Ze svačiny nebude nic. Lehá si na válendu, ne, není to ono, potřebuje to prošlápnout. Párkrát zatne drápky, párkrát se otočí, ulehá. Začíná klimbat, když na parapet otevřeného okna usedne sýkorka. Tato drzost jej více než popudila, jantarové oči zúžil na štěrbiny, zahnul ušiska, přikrčil nos. Vstává, prudce švihá ocasem na strany, přikrčí se, zaujme bojovné postavení, fousiska naježí, čelisti pracují na prázdno … Dandík na okně, sýkora v povětří. Chvíli sedí na parapetu a z výše druhého patra nakvašeně sleduje život venku. Nic mimořádného se však neděje a tak skáče na stůl, podaří se mu šlápnout na ovladač, pouští televizi. Otočí se, zjišťuje, co narušilo ticho. Nic natolik zajímavého, aby to upoutalo jeho pozornost se nekoná. Skáče na válendu a usíná.

Povídání druhé – Kocouří starosti

Kocouří sirotek aneb nový domov

„Táhlo mi na pátý týden, když jsem poznal, že nás je v tom, čemu tam říkali byt, ještě víc“. „Už to nebyla jen máma, bráška a ta nemožná kočičí holka, ale byly tam další kočky a taky koťata.“
Bylo to tehdy, když volali veterináře, tenkrát tomu náš hrdina nevěnoval pozornost. Pak však přišel takový divný dvounožec v bílém plášti, říkali mu, doktore, a všechny ty kočičí kluky a holky prohlédl a oočkoval, aby se to jeho lejstro mohlo přiložit ke kočičím rodným listům.
„Asi byl náš příbuzný, to co naškrabal se nedalo přečíst“, říkal tam jeden velký kocour, asi znalec.
„A brzo na to jsem pochopil, že to nevěstí nic dobrého“. „Tehdy jsem tě viděl poprvé a nemůžu zrovna vymňoukat, že jsem byl z tvé návštěvy tenkrát nadšen“, povídá mi.
„Bylo mi teprve pět týdnů, to je třicet pět dní, když jsi mě odvezla!“ „Najednou jsem byl úplný sirotek, maličký, tak do dlaně, s necelými deseti deky živé váhy!“

Povídání první - Kocouří starosti

„Chlupaté starosti aneb první vzpomínky“

„Jsem nádherný dokonalý kočičák“. „Už je to tak, ano světla zprvu jen kočičího světa jsem spatřil přímo jednoho nevlídného dopoledne ve skříni“. V mém rodokmenu se uvádí, že jsem perský modrý kocour“. „Vyšťoural jsem, že jsem poslední odvážlivec z trojčat toho pověstného tanvaldského vrhu a prý jsem moc na ten svět nepospíchal“. „No, nediv se, byl první duben, apríl, a tak jsem si nebyl jist, zda to moje kočičí máma myslí vážně nebo ne“. „Venku bylo ještě bílo a studilo to a to pro perského kocoura zrovna není nic přitažlivého, zvláště má-li jen několik deka a ještě ani pořádně netuší, kdo vlastně je“.
Sedím na válendě s kocourem na klíně, drbu ho za ušima, pod bradou a poslouchám, co mi dnes už zcela dospělý stárnoucí kocour vypráví, toulá se vzpomínkami malého kotěte, toulá se svým mládím. Vrní a mňourá jak tomu sám říká. Sebedůvěra mu rozhodně nechybí. Je svůj, je hrdý vůdce smečky, již léta na pozici alfa, dlouho umně manipuluje svým nejbližším okolím.